Zkusenost Lenka P. - mnam, student

Mňam!

K „zelenině“ jsem se dostala přes svou sestru, která ji začala jíst kvůli úpornému atopickému ekzému. Potkaly jsme se jednou u mamky na návštěvě, kde si umíchala děsivě zelený lektvar a nabídla mi ochutnat. Pochopitelně jsem odmítla, neměla jsem zrovna chuť experimentovat. Podruhé už jsem nabídku přijala (abych měla pokoj) a byla jsem upřímně překvapená – svěží, dobroučká. Tak jsem dostala ječmen k Vánocům a zahrnula ho do svého rána – umýt zuby, vypít ječmen z broušené skelničky a jít si zacvičit. Řasu jsem ochutnala až o pár měsíců později a, na rozdíl od ječmene a k mému zklamání, mi nechutnala. Zprvu. Šanci jsem jí dala i díky svému psovi, který se po ní mohl od začátku utlouct a kterému po ní přestalo smrdět z tlamy. Za pár dní jsem mu musela dát za pravdu. Krabičku „lentilek“ teď nosím v batohu a když to na mě ve škole přijde, „šlehnu“ si a cítím se líp. Jediná potíž je v tom, že když člověk začne z té krabičky ujídat, je těžké neprojíst se až na dno.

Se „zeleninou“ jsem nezačala kvůli žádným vážným zdravotním problémům. Ale je možné, že i díky ní jsem zvládla náročný první ročník na vysoké škole, a zejména letní zkouškové, bez únavy, stresu a vyčerpání. Jestli to je skutečně tak, samozřejmě nevím, ale proto, abych si to ověřila v druhém ročníku, ji jíst nepřestanu. Ona je totiž, abych řekla pravdu, návyková. Asi jako dobré mléko nebo jahody ze zahrady.

Lenka Převorovská